2014

 

 

Cintra

Na okolní lesy pomalu padá večerní mlha. V bažinách okolo Zářičí to není nic překvapivého, ba naopak. Přesto si na to člověk nikdy nezvykne, spát v mokru a smradu, znovu a znovu. Velitel Coen zakázal rozdělávat ohně. Prý kvůli utajení, ale kdo by nás v takové žumpě mohl vidět. Přilbici mám zrezivělou, až je z ní skoro papír. Až tohle skončí, z extra žoldu který dostaneme si koupím mnohem lepší, tu novou s hledím, kterou nosí všichni ti namyšlení synáčci bohatých. Sedí si doma v Cintře na dvoře naší Lvice a nacpávají si bachory. A my hlídáme hranice. Jen vydržet další měsíc a je po všem, vystřídá nás nová grupa čerstvých vojáků. Pokaždé, když se až po koleno propadnu do bahna, říkam si, jestli to mám za potřebí.

Během posledních měsíců nabírají verbíři skoro v každé vesnici, samé ‘mládé pacholky a rolníky, nestojí za nic. Mohli by se od nás veteránů učit, ale nikoho z nich s náma neposlali. Ale snad je to dobře, alespoň mají ještě čas. Všichni vědí že na jihu to vře, něco se blíží, ale velitel o tom nechce mluvit. Vždycky začne být pěkně nervózní, když se o tom vede řeč.

Konečně jsem našel místo kde si lehnu, celej se tam sice nevlezu, ale aspoň nebudu muset mít nohy v louži jako Ronald tady vedle. Včera jsem měl první hlídku, tak doufám, že dneska se prospím. Tabák mi došel před týdnem a tak trávíme s chlapama chvíli před spaním hraním karet. Dávám si je do koženého pytlíku co jsem dostal od mojí ženy na cestu. Pokaždé, než vyrazíme na dlouhou výpravu, něco hezkého mi dá. Ještě mi ani jednou nepromokl. Což mi připomíná – na karty musí být dva.

“Hej, Ronalde, jdeš si zahrát?”

“Co je s tebou starochu, bolí tě nožky po procházce? Ronalde?”

Řekl bych, že ten černej šíp v něm ještě před chvílí nebyl…

 

 

Scoia’Tael

Pustá bažina, temné lesy, nebezpečné strže i hluboké jeskyně. Možná to nezní jako nejpříjemnější podmínky k životu, ale právě kvůli tomu se zde usídlila skupina vyvržených nelidí. Tak dlouho strádali elfové a trpaslíci ve městech i mimo ně, až přetekl pohár trpělivosti. Kdysi měli mocná království a vznešeně chodili po lesích a lukách kam se jim zachtělo. Dnes jsou přinejlepším obětí ignorance a posměšků, žijí z ruky do huby a nedostane se jim nikde zastání. V tom horším případě jsou vyhnáni z měst nebo je na ně rovnou uspořádán pogrom. Tak jako se to čím dál častěji stává v Redanii. Král je zapřísáhlým odpůrcem všech nelidí a snaží se je vyhnat ze země.

Ne všichni se ale nechají tak snadno pokořit. Tu a tam se objeví skupina elfů či trpaslíků, která se hodlá bránit. Je jich málo, ale svoje počty vyrovnávají urputností, krutostí a fanatickým zápalem. V oblasti Zářičí se usídlila skupina takovýchto bojovníků, jež se sami nazývají Scoia’tael neboli Veverky. Podnikají nájezdy do přilehlých obydlených oblastí pro zásoby, přepadají karavany jedoucí po nedalekých kupních stezkách, drancují a pálí vše lidské. Již několikrát se Cintránská posádka snažila dostihnout tyto rebely, ale temná vřesoviště a močály poskytují Scoia’tael výborný úkryt.

Svůj díl práce také odvede pověrčivost místních obyvatel. Od pradávna se v okolních hospodách a domech straší děti příběhy o temných čarodějích, krvežíznivých bytostech a nadpřirozených silách. Není divu, že se pak ani zkušeným vojákům nechce do Zářičí vkročit. Čas od času se do lesů zatoulá něčí dítě, kupec si chce zkrátit cestu do Lyrie nebo zmizí obyvatelé blízkých vesnic. V takových případech se znovu množí příběhy, co nahánějí husí kůži.

Některé skutky lze přičíst na vrub Scoia’tael, ale takové věci se tu děly i dříve, bez nich. Podle nejstarších pověr padl na tuto zemi temný stín, když před stovkami let místní vládce trýznil svých pět dcer. Pro jejich vlastní ochranu je prý zazdil do sklepení svého hradu, aby mu je nemohl odloudit žádný z nápadníků. Jak běžel čas staly se z nich vyhublé, slepé stařeny. Po jeho smrti se služebnictvo rozuteklo a dcery zůstaly zazděny a zapomenuty. Jejich duše prý stále bloudí lesy a vybírají si osamocené pocestné, které lákají na hrad a chystají pro ně stejný osud, jako potkal je samé. Z hradu se za ta léta stala ruina uprostřed lesů, které se pro jistotu vyhýbají i Scoia’tael.

Do těchto míst občas zavítají zvláštní existence mířící opačně, než většina lidí. Tu a tam projdou vesnicí, zastaví se na noc v hospodě, nebo přespí někde ve škarpě a vydají se směrem k lesu. Vesničanům nepřipadají o moc lepší než zloději, hejkalové nebo umrlci. Chytří starostové ale vědí, že je občas dobré s nimi mluvit. Zvlášť, když se za mrzký peníz tak dobře ohání svým stříbrným mečem…