2019

Redanie

„Jste Gustav Vierny? Mohu si přisednout?“ řekl muž středních let, nevýrazného obličeje.
Jeho oděv byl čistý, kabátec na rukávech podšitý brokátem. V téhle putyce se vyjímal jako kravinec na banketu.
Gustav si jej krátce změřil a na půl huby odsekl: „Vo co jde?“ Zamračil se. Neměl náladu na společnost. Dnes poprvé pil na dluh, a to ještě kořalku, že které ho pálila žáha.
Muž reagoval mírným úsměvem a přisedl si.
„Jdu za vámi obchodně, slyšel jsem, že vedete skupinu spolehlivých mužů, kteří mají armádní výcvik. Jste k pronajmutí?“
Gustav si jej znovu změřil, ten chlapík šel rovnou k věci, nezdržoval se. Po ksichtě prosťáček, ale kdoví, co všechno věděl.
„Vo co jde?“ zopakoval, už méně podrážděně. „Poslouchám.“
„Jmenuji se Nikodém Einhorn a jsem z cechu lodníků z Cintry. Mám zájem o váš spolehlivý doprovod do gildovního domu našeho cechu v Cintře. Platím půl smluvené částky předem a půl na místě.“
„A to by bylo?“ už se zájmem prohlásil Gustav.
„Dvanáct set novigradských korun, šet set předem,“ stroze odpověděl Einhorn.
Gustav se pokusil zakrýt překvapení, ale kupec se tvářil stále stejně.
„Mno,“ dával si načas, „musím to probrat s mýma lidma, ale rozhodně máme zájem.“ Pokýval hlavou a doufal, že odklad lodníka neodradí.
„Odpoledne zde,“ konstatoval a snažil se tvářit, že podobné obchody dělá každou chvíli. Něco ho varovalo, ale dvanáct set je dvanáct set.
„Odpoledne,“ kývl rozhodně Nikodém Einhorn.

Gustav Vierny hvízdl na své muže stojící před hostincem a zamával koženým váčkem s penězi nad hlavou. Několika kroky se přesunul k nim, překračuje velkou kaluž olejovité močůvky na ulici. Všichni na něj pohlédli se zvědavostí a respektem, jen Štych, drzý výrostek a nejmladší ze skupiny, si uplivl mezi předními zuby. Ještě ho musíme vychovat, přešel prohřešek Gustav.
„Zaplatil předem,“ hlesl. „Dobře a předem, chce spolehlivý doprovod až k Cintře, veze vzácné zboží, dlužní listiny z cechu,“ doplnil a pokýval hlavou. „Nic zajímaveho pro nás,“ ušklíbl se, „ale platí dobře.“ Na důkaz znova pozvedl naditý měšec.

Čekal na jejich reakci, byli přece jen bratrstvo, skupina vysloužilců, čestných vojáků – Redanských patriotů, ale nyní bez trvalého žoldu. Armáda propouštěla, redukovala své stavy. Nějaký armádní byrokrat vymyslel, že vojsko ušetří. Místo jednoho veterána čtyři nové rekruty. Čert tomu byl dlužen, samé novoty.
Nikdo ze společníků nic nenamítal a Gustav se zazubil. „Vyrážíme zítra za úsvitu,“ kývl hlavou a rozhlédl se.
Neprotestovali, byla to první dobře placená práce za poslední tři měsíce. Gustava ale přesto svrběl nos, ten chlapík vlastně vůbec nesmlouval, minimálně to bylo podezřelé.

 Cintra

Hroudy bahna odletovaly od kopyt prchajících jezdců. Několik dlouhých šípů s šedými husími letkami opatřené hrotem plným zpětných háčků, jistě z dílny dovedného řemeslníka, jim prolétlo nad hlavami. Poslední z nich neměl tolik štěstí, hekl a spadl z koně. Ze zad mu trčela dvojice šípů a jeho světle modrý gambeson získával sytě karmínovou barvu.Stefan Lamrigton, degradovaný kapitán pohraniční jednotky, nyní v hodnosti šikovatele cintránského trestného průzkumného oddílu, se krčil nad šíjí svého koně.Tryskem ujížděli, pak zvolnili v cval a po necelé míli se pět zbývajících jezdců pomalu zastavilo na povel zdvižené pravice. Na pokyn sjeli z cesty, následujíce velitele na lesní odbočku.

„Pane šikovateli, Frederik to dostal,“ popadal dech jeden z vojáků, Stygvart, nevysoký hranatý muž s knírem. „Viděl jsem to jasně, jel jsem kousek před ním. Ti jezdci měli bílé blesky divize Vrihed.“

„Vím,“ kývl stručně Stefan. Koně nervózně přešlapovali po divoké jízdě. Velitel Lamrigton se krátce zamyslel a rozhodl se.
„Ty a Reinar pojedete ihned varovat posádky na sever od města. Ostatní za mnou,“ zavelel rázně. „K Cintře!“
Reinar nebyl cintránec, byl ze Skellige. Tento chlapík, který se dobrovolně přihlásil do jejich oddílu, přišel přímo z družiny krále Eista. Stefan věděl moc dobře, že Reinar měl od Eista vlastní úkoly.
Ještě kývl na pozdrav Reinarovi a oba odjíždějící pozdravil tradičním rytířským pozdravem, rukou u čela jako by zvedal hledí přilbice. V duchu jim popřál hodně štěstí.
Nasadil koni ostruhy a přidal, když se kopyta dotkla opět cesty. Zbytek jeho oddílu jel v těsném závěsu.
Za záhybem se vyhouply hradby Cintry. Minuli několik vozů a skupin uprchlíků. Chtěl jim dát šanci dostat se k bráně.
„Nilfgaard přichází! Černí jsou za námi!“ zahulákal, ale zvolnil v klus.
Hrůza v unavených tvářích, mnozí po dlouhé cestě. Jeho zpráva se šířila zástupem jako oheň v seníku. Lidé křičeli a zanechávajíce za sebou povozy, rozbíhali se k bráně města. Mnozí s pláčem, ale odhodláním, brali děti do náruče, jiní seskočili z vozů a vypřahali. Ti nejblíže hradeb se postavili na kozlících a biči popoháněli tahouny k bráně.
Stefan zhodnotil, kteří z nich mají šanci, a opět přidal. Nechtěl do brány vjet klusem. Ozbrojenci z jeho oddílu s ním drželi krok. Kopyta zaklapala po kamenech cesty v bráně. Stefan nabral vzduch do plic v silném nádechu.
„Přicházejí!“ zakřičel na posádku u vstupu. „Zavřete brány!“

Nilfgaardské císařství

Na vyzvání vešel dovnitř a pozdravil. Od stolu k němu vzhlédl starší muž v hodnosti plukovníka. Přimhouřil oči a s potěšením mu pohlédl přímo do očí.
„Jste jeden z nejslibnějších kadetů, navíc jste syn mého přítele senešala Ceallacha. To je dobrý začátek životopisu, ale co dál, mladíku?“
Důstojník vojenské rozvědky se usmál, odsunul židli, na které seděl, a zvedl se od stolu.

„Nebojte se, válka na severu už je na pochodu a pro vás je zde císařova osobní pečeť na vašem čerstvém jmenování. Jedná se o přísně tajný úkol a zodpovídáte se přímo Vattieru de Rideaux, vikomtu z Eiddonu, blahopřeji. Počítám, že než tahle válka skončí, budu říkat pane já vám.“S uctivou úklonou podal list přes stůl.

„Můžete jít.“ Díval se, jak se mladíkovi naproti němu dychtivě rozsvítily oči, ale jeho vojenský postoj a držení těla na sobě nedávaly znát nadšení. První mise a hned císařská služba. Za dveřmi, které otevřela válka v Cintře, je slibná kariéra. Starý Ceallach Dyffryn aep Gruffyd posílá do boje i svého druhého syna, jeho první už za císaře padl, tomu se říká oddanost.
Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach zasalutoval a odpochodoval.

Vicovaro, Nazair, Amellem, přes Schody Marnadalu až na frontu k doteku s nepřítelem… Přímo na sám hrot nilfgardského kopí zapichujícího se do cintránské země. Do prvních linií, mezi ostřílené vojáky, elfy a profesionály. Císařská pečeť zavírala ústa a odpovídala na všetečné dotazy hlídek. Tak tomu bylo i zde, v cíli jeho cesty.

Štábní stan byl osvětlený jen několika mihotavými plameny. Dorazil večer, ale nezdržoval se, ihned vstoupil.Skupina důstojníků sklánějících se nad mapou okolí města Cintry se ihned obrátila ke vchodu. Cahir zasalutoval a dřív, než mohl kdokoliv z nich něco říct, vytáhl na světlo císařovu pečeť.

„Z vůle imperátora! Zde čtěte, pánové,“ a vykročil s nataženou rukou k plukovníkovi, jehož bezpečně poznal podle distinkcí na uniformě.