Odměna za věrné služby
Dva mohutní, mlčenliví strážci divize Imperia, s bílým znakem Salamandra na pláštích, vstrčili knížete de Wetta do komnaty tajné rady. Muž za stolem, oděný v losím kabátci, pokrytém rezavými skvrnami od zbroje si opíral bradu o sepjaté ruce a bedlivě si příchozího prohlížel.
„Aby bylo vše jasné, věz, že ti nevyčítám tvou zradu, jenom žasnu nad tvou naivitou a neschopností.”
„Výsosti…,” ozval se prosebně bývalý velitel výzvědného oddílu, „prosím o milost.”
„Není milosti pro zrádce. Není slitování pro ty, kdo neplní mou vůli,” přimhouřil oči muž.
„Kašlu na tvé zrádcovské pikle, nedovolím však, aby tvá neschopnost nadále poškozovala zájmy Impéria. Tvé velení životně důležité operaci v Zářičí u pevnosti Scalla probíhalo způsobem, pro nějž je označení totální nekompetence a diletantismus ještě nadmíru ohleduplné. Nechal jsi zdecimovat celý elitní výzvědný oddíl armádní rozvědky. Tato tvá neschopnost mohla mít i dalekosáhlé psychologické následky, neboť se mezi seveřany téměř rozplynul mýtus o neporazitelnosti našich vojsk. Naštěstí, i přes všechny tvé sabotáže, dokázal tvůj bývalý podřízený Declan Ros aep Maelchlad navázat důležité styky s místními elfy, které nám brzy dobře poslouží. Proto budeš jen sťat, a ne lámán kolem.”
De Wett schýlil hlavu a polkl slinu.
„Nikoho neobelhávám, nikomu nedávám planou naději,” pokračoval sedící muž. „Tvůj úkol u Scally převezme plukovník Maelchlad. Se zbytkem svého bývalého štábu se pak brzy uvidíš na Náměstí Tisíciletí. Služba!”
S řinčením ostruh a zbroje opět vstoupily stráže. Imperátor Nilfgaardu Emhyr var Emreis, Deithwen Addan yn Carn aep Morvudd – Bílý plamen tančící na mohylách nepřátel – se pak otočil k oknu a naposledy uvážil své rozkazy.
Bouře
Spatřila jej v dálce, rychle se blížil šedou oblohou od obzoru. Pohlédl na ni a hlasitě zakrákal. Přiblížil se a zpomalil svůj let. Stín jeho roztažených křídel dopadal na Cintránskou krajinu pod ním. Přeletěl vršky Amellu, minul Marnadalské Schody.
Znovu oblohu proťalo jeho zakrákání, znělo najednou ze všech stran. Stín jeho doširoka roztažených křídel dopadl na první hraniční kameny Cintry.
A najednou v jeho pohybu nebyl žádný spěch, křídla protínala vzduch skoro lenivě, jako by si zvíře svůj let užívalo, jako by se kochalo pohledem dolů. A kam stín jeho křídel dopadal tam propukalo peklo. Jedna za druhou se rozsvěcovaly doškové střechy vesnických chalup vysokými rudými plameny. Ticho porušily zoufalé výkřiky lidí a řev zvířat. Černý pták letěl dál a za ním kotouče kouře z požárů prodlužovaly jeho stín.
Řeka, kterou přeletěl, pod stínem jeho křídel zrudla krví a pod zčeřenou hladinou bylo vidět těla, unášená proudem k moři.
Pak stín havrana padl i na obilné pole, úroda zčernala, zuhelnatěla. Pole se pod ním měnila ve spáleniště nebo bahnisko rozdupané stovkami nohou. Líně mávl křídly a zpěv procesí na cestě pod ním se proměnil v bědování a pláč.
Stín se pomalu přiblížil k městu. K jejímu městu. Viděla ty známé hradby, na nichž vlály cintránské prapory. Viděla vysoké věže a náměstí pod nimi, viděla uličky, domy mačkající se jeden na druhý. Ale pod stínem neblahého ptáka se město, které tak dobře znala, měnilo. Domy hořely, z věží se valil černý dým, prapory roztrhané na cáry se zmítaly ve větru nesoucím pach spáleniny. Dláždění na ulicích klouzalo krví měšťanů, kteří leželi mrtví před svými domy. Zvonění zvonů, křik. Vysoký, zoufalý křik. Její křik.
„Paní, probuďte se! Je to jen sen! Paní!”
Calanthé se posadila na posteli a cítila, jak jí po zádech stéká pot. „Byl to jen sen,” řekla znovu její komorná. Ale královna Cintry Calanthé Fiona Riannon, Ard Rhena, Lvice z Cintry, věděla o daru starší krve, věděla že takové sny se mohou stát skutečností. Hned po snídani svolala vojenskou poradu.
„Dej se k nám, uvidíš svět”, říkali…
Dva dny na cestě močály, který obklopují ten zpropadenej hrad. Dva dny po kolena v bahně, bez spánku, kusu žvance a co chvíli se ohlížím přes rameno. Dva dny od toho, co jsme se v Záříčí střetli s jednotkama Nilfgaardu a Veverkama. Střety nás stály polovinu oddílu. Druhá polovina zmizela v noci, děsivý stvůry bůhví odkud sápaly na kusy jednoho vojáka za druhým. Nás, Veverky i ty černý vetřelce… bez výjimky. Utíkal jsem. Celou noc, bez přestávky až dokud všude kolem nebylo dlouho ticho. S úsvitem jsem se pak stočil k severu. Tím směrem někde musí být konec toho podělanýho močálu.
Po dvou dnech cesty jsem se dostal na pevnější půdu. Konečně. Neustále kotrolovat zem před sebou a tahat boty ze smrdutýho bahna… ani nevím, kolikrát jsem se zachytl o nějakej kořen a skončil v tom humusu celej. Štít a helma dávno vzali za svý – to se v tomhle nedá, meč mi zůstal, ačkoliv pod všepokrývajícím nánosem bahna rychle reznul. Potkal jsem jen jednoho člověka – podle barev asi Cintránec, ale sotva mě zmerčil, dal se na zběsilej útěk. Očividně se bál. Neměl jsem už sílu za ním někam běžet… tak stále na sever.
Je něco po poledni, slunce vysoko nad hlavou, když se v lese po pravé ruce cosi šustne. Sotva se hnu, někdo mě srazí na zem, cizí koleno mi mačká krk a ruce mně kroutí za zády. Před očima se mi mihne čepel nože. „Cekni a zdechneš,” šeptá mužský hlas. „…Seržo, poďte, máme jednoho živýho,” pokračuje tlumeným zvoláním. Nesnažím se o odpor. Dlouhá cesta bez jídla, žádný spánek – proti dvěma chlapům sem bezmocnej. Dusot nohou, před očima se mi mihnou boty a kus rudé látky.
„Dozadu s ním a zacpěte mu hubu, ať neřve,” říká rozkazovačnej hlas. Hádám seržant. ”Někde tu budou další.” Kdosi mě zvedá a odvádí pryč. Redanské uniformy. Naši vojáci? „Počkejte… to není Scoia’Tael,” zadrží nás seržantův hlas. Přes odpor ruky na krku přikyvuju. „Pod tím bahnem má naše barvy, vy blbci – a výstroj. Vemte ho k veliteli.”
Podle všeho redanský tábor, vedou mě přímo ke stanu velitele. Ten se ve stanu sklání nad rozepsaným dopisem. Starší muž, kterému chybí pár prstů na levé ruce. Unaveně vzhlédne a měří si mě pohledem.
„Dezertér?” ptá se. Jen to ne. Za to dostanu provaz. „Spíš ne, pane, chytli jsme ho na cestě od močálů. Šel přímo k nám,” odpovídá můj doprovod. Narovnám záda a snažím se o co nejvyrovnanější hlas. „Jsem poslední, kdo zůstal z předsunutého oddílu vyslaného do Záříčí. Po několika střetech s Nilfgaardem a skupinou Veverek jsme byli v noci rozprášeni… vy jste první lidi, který jsem od tý doby našel.”
„Tvůj velitel?”
„Pane… desátník Coen de Arp je asi mrtvý. V noci tam řádilo něco děsně zlýho, a tím jako nemyslím armádu. Nemyslím, že bychom se tam někdy měli vracet. Pane.” Velící důstojník se obrátí zpátky k rozepsanému dopisu.
„Tvůj kapitán se vrátil včera s několika přeživšími vojáky. Teď skládá skupinu která bude mít za úkol zajmout vůdce Veverek v oblasti Scally. Hádám, že by se mu hodil někdo kdo umí …utíkat. Hlas se u něj, zítra vyrážíte,” aniž by mi věnoval pohled, mávne mně a mé eskortě k odchodu. Výborně.
„A u všech ďasů, někde se umej.”
Vpřed!
Vítr se hnal po náměstí jako splašený, tahal za šaty stroze elegantní šlechtičny, muže s tvrdými výrazy ve tvářích i prosté občany těšící se na dnešní podívanou. Třepotal také prapory vlajícími z mnoha stožárů a na každém vhodném místě na domech a palácích okolo náměstí Tisíciletí, takže stejně, jako na nebi se slunce co chvíli schovalo za mraky, zlaté slunce Nilfgaardu probleskovalo ze záhybů praporů. Plukovník Declan Ros aep Maelchlad byl jedním z davu nilfgaardských důstojníků stojících pod dřevěným pódiem, na které s vážnou tváří přiváděli stráže účastníky dnešního představení. Jako první vystoupal se zarudlýma očima a bledou tváří bývalý velitel Joachim de Wett následovaný zbytkem svého důstojnického sboru. Tedy těmi, co také přežili. Declan Ros aep Maelchlad nemusel poslouchat čtení rozsudku, rozhlížel se tedy davem lidí a po střechách, které chvílemi zalévalo zlaté slunce. Po chvíli ucítil na boku lehkou ránu loktem jeho pobočníka. „Na tohle by ses měl dívat, Declane.“ Jen přikývl. Právě vlekli k popravčímu špalku de Wetta. Důstojný šlechtic sebou nedůstojně házel a křičel jako dítě. Stráže ho museli připoutat ke špalku, aby se nemohl mrskat, a kat pozvedl meč, to vše přímo na tribuně sledovali ti nejvyšší, a to včetně samotného císaře a maršála Menno Coehorna. Popravčí meč se zvedl, zalesknul se v paprscích slunce a dodal celé popravě opět na důstojnosti, když svým švihem spojil de Wettovu krev s jeho slzami na špalku. Declan Ros aep Maelchlad sledoval svého bývalého velitele jako vždy s odstupem, s jakým profesionálové vojsk přistupují k většině šlechticů na celém známém světě. Když odtrhl oči od de Wettova těla, upoutal ho upřený pohled nikoho jiného než maršála Coehorna. I jeho pobočník si toho všiml. „Cejtím, že z tohohle průseru jsme se ještě nevyhrabali.“ Opět stačilo jen strohé přikývnutí.
Jen o několik hodin později již stál v pozoru plukovník Declan Ros aep Maelchlad v maršálově pracovně a nesl tíhu jeho upřeného pohledu. Maršál seděl uveleben v křesle za stolem, na němž měl položen svůj zlatem vykládaný meč. Krásnou zbraň odpovídající postavení jejího majitele, přitom ne příliš velkolepou a okázalou. „Asi pro vás nebude překvapením, plukovníku, že váš bývalý velitel de Wett ukázal obviňujícím prstem právě na Vás. Jelikož tu stojíte vy a ne on, je vám jistě jasné, zda císař uvěřil jemu, nebo vašemu hlášení, ale jelikož bylo poněkud strohé, jste tu, abyste velení objasnil jisté záležitosti. Například vaše neuposlechnutí přímého rozkazu, nebo jej snad popíráte?“ pohled vržený na druhou stranu stolu se propaloval očima až hluboko do duše.
„Ne pane. Ten rozkaz by nás všechny zabil. Už došlo k navázání kontaktu s Veverkami a došlo k několika potyčkám s místními jednotkami. De Wett chtěl příliš, rozhodl se vybudit nepřítele, aby se ukázal v plné síle a nedbal na můj nesouhlas. Šli jsme tedy do toho s ním. Přepadli a vypálili jsme vesnici, muže zabili, ženy a děti zajali. Místo abychom se hned vrátili a skryti sledovali nepřítele, rozhodl se de Wett pro pohodlnou cestu příliš na očích. Od té doby jsme šli ze střetu do střetu. Nepřítel nás dokonce obklíčil a rozdělil, de Wett se hnal stále vpřed do větších a větších problémů. Moji muži a já jsme se s pomocí Veverek stáhli do lesů, až soumrak nás zachránil.“
„V tomto se s de Wettem celkem shodujete, co se týká popisu událostí, až na jednu maličkost. De Wett tvrdil, že jsi svým mužům vydal přímý rozkaz nezabíjet nepřítele, je to pravda?“
„Ano pane.“
„To ale znamená velezradu, nebo snad máš něco na svoji obhajobu?“
Plukovník si povzdechl. „Stáli jsme proti přesile a museli jsme se stáhnout k Veverkám, ty ostřelovaly nepřítele do týla. My jsme potřebovali něčím zabavit ty, co na nás tvrdě dotírali. Tak jsem mužům nařídil, aby nezabíjeli, ale mrzačili. Mrtvola kamaráda vás v postupu nezastaví, ale řvoucí a krvácející mrzák je zátěž, tak se nám podařilo ustoupit, přeskupit se a s pomocí veverek zachránit de Wetta.“
„Nemyslíte, že kdybyste se nestáhli, de Wett by se nedostal tolik do úzkých?“
„Věřím, že bychom tam skončili s ním. A to nadobro. S pomocí Veverek jsme je odtam za soumraku dostali.“
Menno Couhorn se opřel lokty o desku stolu a naklonil se blíž k plukovníkovi. „A nestalo se za soumraku ještě něco?“ zeptal se tajemně.
„Ano pane,“ plukovník poprvé během rozhovoru porušil stoj v pozoru a nervózně si přešlápl, chvíli potichu hledal slova, jak popsat co přišlo. „Sever je zaostalý, pane, kvůli tomu se tam daří všelijakým nestvůrám, které u nás patří snad už jen do bájí. Dokonce se tam stále uživí takové existence, jako jsou vědmáci, lovci příšer. Nicméně se se soumrakem tyto báje staly skutečností. Nocí se pohybovalo cosi hladového po krvi. Z redanců a cintránců teklo naštěstí spousta čerstvé krve, tak napadli je.“
„I díky vašemu rozkazu nezabíjet, dalo by se říct.“ přikývl maršál pochvalně.
„Dalo by se to tak říct, pane. V nastalém chaosu jsme vysekali de Wetta a Veverky nás dostali ven.“
„Vidím na vás, že mluvíte pravdu. Vykřesal jste z té situace, co šlo, a dopřál nám tak dnešní podívanou. Líbila se vám?“
„Upřímně ne, pane, nemám rád, když velitel nilfgaardských vojsk vypadá tak nedůstojně, jako de Wett než mu sťali hlavu.“
„Dobře plukovníku,“ maršál napřáhl přes stůl roličku pergamenu, „vaše rozkazy. Okamžitě se vracíte na sever. Tentokrát to bude na vaší hlavu, jak to tam dopadne. Bude vás doprovázet čarodejnice Assire var Anahid, zajistí, mi s vámi přímé spojení. Vaším úkolem je dobýt pohraniční pevnosti v Lyrii a zajistit, aby našemu vojsku nebylo narušeno zásobování, až budeme pochodovat Cintrou. Odchod.“
„Rozkaz pane.“ plukovník zasalutoval a odešel si pro své věci, ještě štěstí, že si nevybaloval.
Zemí se šíří třes, jak jeho muži již několikátý den postupují na sever. Na studený, špinavý sever. Spojenci z lesů už čekají, až spolu oblehnou a dej vůle Nilfgaardu brzy dobyjí městečko Scala v Lyrii. Vpřed! Skončil čas šarvátek a hry na schovávanou po lesích. Nastal čas utopit sever v krvi!